Během deseti let napsala Slávka Kopecká s hercem Jiřím Sovákem čtyři knížky. Deset let letos uplynulo od jeho smrti. Proto se rozhodla vydat Sovákovu kuchařku.
„Poprvé vyšla po Sovákově smrti. Napsala ji jeho manželka Andulka. Žena, která s králem fóru, jak říkal Vladimír Menšík, žila čtyřicet let. Teď kniha vychází podruhé. A to u příležitosti dvou výročí, a to Sovákových nedožitých devadesátin a deseti let od jeho smrti. Pokřtili jsme ji 2. září,“ říká pětašedesátiletá Slávka Kopecká.
Paní Sováková neuvažovala, že by o svém muži napsala knihu ještě za jeho života?
Říkala, že by to nešlo, dokud spolu žili. Že by se museli povraždit. (smích)
Čím je tato knížka výjimečná?
Andulka na svého muže vzpomíná nejen láskyplně, ale i zvesela. Protože pochází z rodiny, kde vařili dobrá česká jídla, která měl Sovák rád, přidala tam návody, jak na ně. Každý, kdo neumí vařit, dnes vaří v televizi. Proti nim je Andulka v kuchyni královna.
S Jiřím Sovákem jste společně napsali čtyři knihy plné jeho vzpomínek a zážitků. Co vaši spolupráci odstartovalo?
Sovák si mě vybral. V té době jsem už dlouho psala knihy pro Jiřinu Bohdalovou. Jednou jsme takhle všichni seděli v restauraci a Jiřina si odběhla zatelefonovat. Sovák se ke mně naklonil a říká: „Paní Kopecká, co pořád píšete pro tu potvoru Bohdalovou? Co kdybyste psala pro Sováčka?“ Tehdy mu bylo sedmdesát let. Už nepil, nekouřil, byl už zkrátka hodný muž. A chtěl napsat memoáry.
Tak jste začali sepisovat?
Vlastně ano. Domluvili jsme se a za pár dní už jsem seděla u něj doma.
Jaký Sovák byl? Jak na něj vzpomínáte?
Byla s ním obrovská legrace. Jeho a Menšíka obsazovali jen režiséři pevných nervů. Měnil si scénáře, což bylo ale ve výsledku většinou k dobru věci. A svého času s Menšíkem flámoval, byl jedním z posledních bohémů. Říkávala jsem mu: „Já bych bývala s vámi dvěma tak ráda někdy zažila ten mejdan.“ A on na to: „Kdepak. Nelituj toho. U nás vždycky hrozilo, že skončíme v kleci.“ Nebo říkával: „To, co já jsem vypil, to ty bys nepřeplavala.“
Od začátku jste plánovala, že s ním napíšete víc než jednu knihu?
To vůbec. Počítala jsem jen s jednou. Ale když vyšla, byla jsem u něj na návštěvě a on vyprávěl zase další historky. Nahlas jsem zalitovala, že mi je neřekl už dříve, že je to věčná škoda. A skončilo to tak, že jsme spolu napsali nejen druhou, ale i třetí a čtvrtou knížku. Pak zemřel. Ty knihy měly už od začátku obrovský ohlas mezi lidmi.
Tomu věřím…
Sovák totiž říkával: „Nepotáhneme Thespidovu káru, nebudeme rozebírat Hamleta. My budeme lidi bavit.“ Tak jsme je bavili. Teď o něm připravuji ještě jednu knihu, která bude průřezem prvních čtyř. Zatím má pracovní název Léčba smíchem aneb Sovákovy vybrané spisy.
Máte vy sama na Jiřího Sováka nějakou nezapomenutelnou vzpomínku?
Bylo léto. Horko k zalknutí. Přijela jsem za ním na kole, abychom pokračovali na knize. Stál na terase, nahatý jak ten Adam, a křičí na mě: „Milostpaní, už vím, jak se to bude jmenovat. Trosky.“ Nakonec to tak i dopadlo. Knížka se jmenuje Dík za váš smích aneb Já a moje trosky.
Ve vašem nakladatelství vyšlo několik desítek titulů. Jsou mezi nimi i kuchařky Jiřiny Bohdalové. Jak jste se s ní seznámila?
Když jsem začínala v časopise Květy, řekla jsem, že s ní udělám rozhovor. Myslela jsem, že to bude jednoduché. Nebylo. Tehdy neexistovaly mobily. Nechala jsem pro ni otázky ve vrátnici. Po pár dnech jsem vrátnému volala, jestli si paní Bohdalová otázky vyzvedla. Nic. Pak se mi ji podařilo zastihnout na telefonu. Řekla, že otázky měla, ale ztratila je. Dávala jsem je do vrátnice asi třikrát. Objevila je v kabelce Jiřiny Jiráskové. Říkala jsem si, že jestli je na světě větší bordelář než já, je to ona (smích).
Rozhovoru jste se tedy nakonec dočkala.
Ano, a líbil se jí natolik, že se potom naše spolupráce protáhla na mnoho dalších let. Dávaly jsme spolu dohromady i knížku k sedmdesátým narozeninám Karla Gotta. To byla příjemná a hlavně zábavná práce. Ještě dnes, když si ty stránky pročítám, smíchu se neubráním.
Řada známých jmen figuruje i ve vaší knize Lidické podvečery s hvězdami. Jak vznikala?
Do sálu Lidické galerie přijalo pozvání mnoho slavných lidí, kteří tam před publikem vyprávěli své historky, popřípadě popisovali, jaký oni osobně mají vztah k Lidicím. Ze zvukových záznamů jsem potom po dohodě s ředitelem Památníku Miloušem Červenclem sepsala knihu. V Lidicích jsem ji pokřtila. Jinak obecně knížky nekřtím zrovna ráda. Nerada je polévám.
Dětství jste strávila v Buštěhradě. Teď už léta žijete v Lidicích. Co vy a Lidice?
Znám lidické ženy i děti. Vnímám tragédii, která se stala, a dělám, co se dá. Na druhou stranu se ale ve světě děje tolik hrozných věcí, že kdyby na to člověk nahlížel takhle, nemohl by žít nikde. Obec je krásná, architektonicky výborně řešená. Teď navíc prožívám i chystaný film Lidice. Už proto, že autor scénáře Zdeněk Mahler je jedním z mých autorů.
Na závěr bych se vrátila úplně na začátek. A to k počátkům vaší nakladatelské práce. Co vás přimělo k otevření vlastního nakladatelství? Novinařina už vám byla „těsná“?
Hlavně jsem chtěla svobodu. A tu teď mám. Absolutní. Dělám, co mě baví. Těžké je však odhadnout, kolik čeho vytisknout. Nechci dávat své knihy do „levných“ knih nebo je schovávat pod postelí.
.jpg){kind=small}
